Dívám se na jeho nataženou ruku a netoužím po ničem jiném, než k němu jít. Ale nemůžu prostě odejít. Ne takhle. „Potřebuju se rozloučit s mámou,“ říkám. „A s pár dalšími lidmi. Možná ještě stihnu sestru, než odjede. Je rozrušená a já potřebuju…“ „Vymazat jí paměť?“ Knoxův hlas je klidný, ale slyším v něm netrpělivost. „Pojď. Jdeme.“ „Nemůžu.“ „Mám si pro tebe přijít, Zajíčku?“ Protočím oči. S ním