"Nemůžu si tě vzít, Adriane." Ta slova vyjdou ostřeji, než jsem zamýšlela, a lehce se rozléhají tichem kavárny. Adrian sotva trhne okem; jen se na mě dívá, klidný jako vždycky, jako by to čekal. Čekám na nějakou reakci, ale on jen zvedne obočí a věnuje mi ten samý, nesnesitelný, nečitelný pohled. "Jsi si tím jistá?" zeptá se a lhostejně zamíchá kávu. "Protože z mého pohledu je to praktické řešení. Ty si udržíš práci a já dostanu, co potřebuju." Zavrtím hlavou a cítím, jak se mi zrychluje tep. "Promiň, ale nemůžu. Už mám přítele. A nevěřím na manželství bez… no, bez romantiky." "Ví o tom tvůj přítel, co se tady děje?" Adrianova otázka je klidná a zaskočí mě. "To je… to je vedlejší." Pokrčí rameny. "Mně to přijde relevantní. Nemusíš odpovídat hned. Dám ti čas, abys o tom přemýšlela." "Ne." Řeknu a vstanu. "Moje odpověď je ne. A je konečná." Prostě přikývne, jako by to byla ta nejpředvídatelnější věc na světě. "Dobře, Mio. Ale pamatuj si, moje nabídka platí." Nedám mu další šanci, aby mě přesvědčoval o opaku. Jsem rozhodnutá – nechci mít s jeho podivnou nabídkou nic společného. --- Poté, co opustím kavárnu, zjistím, že si projíždím telefon, dokud neuvidím Gregovo jméno. Navzdory všemu, co se mezi námi stalo, je ve mně část, která stále doufá, že to můžeme dát dohromady. Je to pošetilé, ale říkám si, že to, co se stalo, byla jen chyba, hrbol na cestě. Zhluboka se nadechnu a zamířím k jeho bytu. Když dorazím, dveře jsou pootevřené. Jemně zaklepu, ale nikdo neodpovídá, tak je trochu víc otevřu a vstoupím dovnitř. Z chodby se line tlumený smích – ženský smích. Sevře se mi žaludek, ale říkám si, že jsem jen paranoidní. Dokud to neuslyším znovu, z jeho ložnice. Jdu chodbou, každý krok je těžší než ten předchozí, dokud nedojdu k jeho dveřím. Už ho vidím, zapleteného s někým jiným na posteli. A není to ta žena z minula. Je to někdo úplně jiný. Za boží milosti! "Gregu?" vydechnu, můj hlas je směsí hněvu a nevíry. Ztuhnou a on se překvapeně podívá. Žena se snaží sebrat oblečení a omluvně se na mě podívá, když spěchá kolem mě ven ze dveří. Sotva ji zaregistruju, soustředím se jen na Grega, který teď sedí a dívá se na mě, jako bych byla ta, co udělala něco špatně. "Mio," povzdechne si, jako by to byla nějak moje chyba. "Ty to myslíš vážně, Gregu?" vyplivnu a cítím, jak se mi hlas chvěje hněvem. "Myslela jsem, že to, co se stalo předtím, byla chyba. Opravdu jsem si myslela, že jsem možná udělala něco špatně já, možná jsem byla problém já. Ale teď vidím, co se tady děje – jsi jen špinavý děvkař." Pokrčí rameny a s nesnesitelnou lhostejností si obléká košili. "Poslouchej, Mio, myslím, že to nefunguje. Nemůžu s tebou takhle dál." "Dělat co, přesně?" Mám zaťaté pěsti a hlas se mi chvěje s každým slovem. "Myslela jsem, že jsme ve vztahu. Ale ty nejsi očividně schopný žádného skutečného závazku." Protočí oči a sotva se na mě podívá. "Přeháníš. Nebylo to vážné." Otevřu pusu, abych odpověděla, ale už není co říct. Otočím se a vyjdu ven, prásknu za sebou dveřmi. V hrudi cítím bolestnou prázdnotu, ale smíšenou s pálivým hněvem, pocitem zrady, který zrychluje a zostřuje mé kroky, když odcházím. -- Cesta zpět do mého bytu je rozmazaná. Sotva dokážu zpracovat, co se právě stalo, a když dorazím na místo, v kapse mi zavrní telefon. Podívám se na obrazovku – máma. Zhluboka se nadechnu a donutím se znít vesele. "Ahoj, mami." "Zlato, jak se máš?" Její hlas je vřelý, ale napjatý a trhá mi srdce. "Jen jsme se chtěli ozvat a zeptat se, jak se máš." "Mám se dobře," řeknu a na chvíli všechno odsunu stranou. "Jen… víš, zaneprázdněná prací." "Ach, to je skvělé." Zaváhá a pak si povzdechne. "Poslouchej, miláčku, neptala bych se, kdyby to nebylo naléhavé, ale máme teď trochu finanční potíže. Kdybys mohla postrádat trochu, moc by to pro nás znamenalo." Srdce mi klesne a pevněji sevřu telefon. "Samozřejmě, mami. Uvidím, co se dá dělat." Chvíli si povídáme a já udržuju svůj hlas jasný a skrývám narůstající stres, který mě tíží. Když zavěsíme, sesunu se na gauč a zírám na podlahu, když se na mě ze všech stran valí realita. Účty, moje rodina, moje práce… tuhle práci potřebuju víc než kdy jindy. Moje mysl se neustále vrací k Adrianově nabídce. Chci tu myšlenku úplně odmítnout, ale neexistuje jiný způsob, jak bych to všechno udržela pohromadě. Moje jediná volba je teď ta, o které jsem nechtěla uvažovat. Musím přijmout jeho nabídku. --- Následujícího rána zamířím do kanceláře a každý krok je těžší. Když dojdu na chodbu vedoucí k Adrianově kanceláři, zahlédnu poblíž odpočinkové místnosti Lisu. Její oči se zúží, když mě uvidí, a se samolibým úsměvem si založí ruce. "Mio," ušklíbne se. "Myslela jsem, že už jsi pryč. Neznáš svoje místo?" Jdu dál a nechávám její slova odplout. Ale právě když ji míjím, zastavím se, otočím se k ní s klidným úsměvem. "Já svoje místo znám, Liso. Proto jsem tady. Možná by ses měla starat o to svoje." Otevře pusu, aby odpověděla, ale žádná slova nevyjdou. Poprvé je beze slov. Dovolím si malý, spokojený úsměv, když pokračuju do Adrianovy kanceláře. Když vstoupím dovnitř, Adrian sedí za svým stolem a vzhlédne, když vejdu. V jeho očích je záblesk uspokojení, ale nic neříká, čeká, až promluvím. "Udělám to," řeknu a setkám se s jeho pohledem. "Ale mám podmínky." "Poslouchám," řekne a složí ruce na stůl. "Za prvé, žádná intimita. Vůbec žádná. Za druhé, spíme v oddělených pokojích. Za třetí, moje rodina se nesmí nikdy dozvědět, že je to falešné. A až to všechno skončí, vrátíme se ke svým vlastním životům. Žádné komplikace, žádné drama." Přikývne, aniž by zaváhal. "Souhlasím." Pak, beze slova, otevře zásuvku a vytáhne tlustou smlouvu, kterou položí na stůl přede mě. Zírám na ni a zvedám obočí. "Už jsi to měl připravené?" Opře se, na rtech mu hraje úsměv. "Vím, jak moc miluješ svou práci, Mio. Byl jsem si docela jistý, že se jí tak snadno nevzdáš." Sevře se mi čelist, ale nic neříkám, sáhnu po smlouvě. Když si dokument prohlížím, všimnu si klauzule, která stanoví, že musíme zůstat svoji rok. Rok. Zhluboka se nadechnu, vezmu pero a podepíšu. Poté, co položím pero, se podívám na Adriana a v mysli mi víří otázky. "Já vím, proč to dělám – nemám na vybranou. Ale proč to děláš ty? Co z toho máš?" Jeho výraz se změní a stane se hůře čitelným. "To je… složité. Řekněme, že je to v našem společném zájmu." Zamračím se a zkoumám jeho tvář, abych našla nějakou stopu odpovědi, ale on se jen usměje tím svým záhadným úsměvem. Natáhne ruku. "Vítej na palubě, Mio. Připrav se na to, že budeš paní Knightová."