„Řeknu ti jedno, Kateřino,“ řekla jsem, ačkoliv se mi v nitru odehrávala bouře emocí, snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně. „Ty nevíš, kdy přestat. Ale měla bys vědět, že tentokrát ti vytrvalost nepomůže.“  Kateřina se ušklíbla a ležérně se opřela o pult kavárny, jako by jí patřila. „Ach, Mio,“ řekla sladkým hlasem. „Ty jsi tak sebevědomá, že? Jen doufám, že jsi připravená na to, co přijde.“