„Jdu s tebou.“ Ztuhla jsem s rukou stále na klice. Lehce jsem se otočila a zachytila Adrianův pohled z opačné strany místnosti. Měl uvolněný postoj, jednu ruku ledabyle zastrčenou v kapse, ale v jeho hlase bylo něco… pevného. Jako by nebylo místo pro hádky. Zvedla jsem obočí. „Proč?“ Adrian pokrčil rameny a přešel ke mně přes místnost. „Říkala jsi, že jedeš k mé matce. Myslel jsem, že se přidám.“