"Jen potřebuju víc času," zašeptala jsem, můj hlas byl sotva slyšitelný přes jemné bzukotání večerního vánku. Kamenná cesta pode mnou byla nerovná, zrcadlila zmatek v mém nitru. Ethan stál pár kroků ode mě, ruce zabořené v kapsách své obnošené kožené bundy. Chvíli se nehýbal, jako by ho má slova fyzicky přikovala na místě. Jeho rty se mírně rozevřely a viděla jsem, jak se snaží něco říct. Nakonec