„Pho…ebe. Jsem…tady, abych pomohl… Pho-ebe.“ Mluví pomalu a rozvážně, jako by ta slova musel dolovat z hlubin. Sedím v omámeném tichu, jakmile mi dojde, že to jsou slova, která jsem mu říkala včera v noci. Když byl zraněný, uzdravila jsem ho. Teď mi to vrací. Navzdory mému strachu jsem také zmatená, nejsem si jistá, proč by se ten mořský muž vůbec staral o to, v jakém jsem stavu. „Jak se jmenuješ?