Čekám ve své kajutě hluboko do noci, má zvědavost s každou hodinou roste. Vědomí, že se připravuje ponorná nádrž pro přemístění mořského muže, mě uklidňuje, i když na přípravy nemohu sama dohlížet. Na palubě se potuluje spousta lidí, takže sledování by nebylo v rozporu s mou „dohodou“ se Stanem. Ale na posádku ještě nemám náladu. Tím, že jsem ho veřejně zpochybnila, jsem ho uvedla do rozpaků, a on se postaral o to, aby mě ponížil před mými kolegy. Obvykle mám s Willem a ostatními docela dobrý vztah. Jsme to my proti Stanovi. Po vyučování chodíme na pivo a margarity a celé hodiny Stana pomlouváme. Nic to nezmění, ale pomáhá nám to přežít den. Tady na širém moři, daleko od univerzitních pravidel a předpisů a tak blízko akademické slávy, Stan zmužněl, zkrutější, to vše proto, aby dosáhl svých cílů – ať už jsou jakékoli. Nemám žádné iluze, že jsem výjimečná. Jsem jedna z mála žen v mém studijním programu a jediná na této cestě. Stan je prase na nás všechny. Nikoho z nás vlastně nepřekvapilo, když se Stan poprvé pokusil udělat krok téměř okamžitě po vyplutí. Většinou jsem dokázala jeho návrhy ignorovat a odrážet. Ale nález mořského muže v něm zažehl něco, co tam předtím nebylo. Je to skoro jako by si něco dokázal. Pokud bude tlačit dostatečně silně, může dostat všechno, co kdy chtěl, bez ohledu na to, jak je to přitažené za vlasy. Nemůžu si pomoct a mám pocit, jako bych k tomu nějak nevědomky přispěla tím, že jsem nebyla silnější. Nečekám, že se mě Will nebo ostatní zastanou. Koneckonců, oni sami se Stanovi nedokážou postavit. Vědomí, že jsme všichni na stejné lodi, mi moc nepomáhá, abych se cítila méně sama nebo v rozpacích. Takže zůstávám uvnitř se zamčenými dveřmi kajuty a sleduji přípravy nádrže prostřednictvím rozmazané aplikace připojené k kamerám umístěným kolem paluby. Veškerým záměrům je ponorná nádrž středně velký bazén zasazený do zadní paluby lodi. Je vybavena vyhlídkovou stanicí a oxygenátorem, který v případě potřeby udržuje cirkulaci vzduchu ve vodě. Provoz je nákladný a obtížný, ale je to mnohem lepší alternativa k bioboxu. Není to dokonalé, ale bude to stačit. Sleduji, jak tým naplňuje nádrž mořskou vodou, a pak se pouští do namáhavého úkolu přetahovat masivní postavu v bezvědomí mořského muže z jedné nádrže do druhé. Po náročném dni se tým stáhne pod palubu do jídelny, aby si upustil páru, a já stále čekám, dokud hlučné zvuky lehkosti a vzrušení konečně neutichnou. Když si jsem jistá, že jsem na lodi jediná vzhůru, jdu k němu. Kloužu tiše chodbami a mířím k zadní palubě. Bouře se uklidnila a zanechala po sobě jemné mrholení. Noční vzduch je chladný a svěží, obloha hluboká, inkoustově černá, posetá hvězdami. Přistupuji k ponorné nádrži, srdce mi buší očekáváním a strachem. Nacházím mořského muže vzhůru, tiše se vznášejícího ve vodní nádrži, jeho tmavé oči se setkávají s mými, jako by čekal celou dobu jen na mě. Je něco na jeho pohledu, co mě vtahuje dovnitř, směs zvědavosti a hloubky, která je znepokojivá i fascinující. Těžce polknu, cítím, jak mě hlodá strach a neklid, ale seberu odvahu a přistoupím blíž. Když se přiblížím, všimnu si načervenalého nádechu vody, který pochází z ošklivé rány na jeho paži. Zalapám po dechu. Maso je potrhané a zubaté, s hlubokými trhlinami táhnoucími se po délce jeho předloktí. Rána je syrová a krvavá, okraje oteklé a zanícené a vidím, kde se ostré zuby musely zakousnout a proříznout kůži. Vypadá to jako výsledek útoku žraloka, stopy po kousnutí jsou nezaměnitelné. Jak si toho nikdo jiný nevšiml, to nevím. Bolí mě u srdce a nemůžu snést pomyšlení, že ho nechám v bolestech. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se ránu ošetřit. Pomalu otevřu víko vodní nádrže, prsty se mi třesou. Udělám krok k nádrži a on se pohne se mnou, vrhne se na jednu stranu a ostražitě si mě prohlíží. „Prosím,“ zašeptám, hlas se mi chvěje. „Jsem tu, abych ti pomohl.“ Horní část těla mořského muže se vynoří z nádrže, voda stéká z jeho třpytivých šupin a odráží jemnou záři světel na palubě. Jeho vlasy, tmavé a zamotané jako mořské řasy, mu lpí na ramenou. Jeho oči, bezedné, se upřou na mé a já zamrznu, šokovaná, jak je za měsíčního svitu pohledný a divoký. Jeho rysy jsou výrazné – ostrá čelist, vysoké lícní kosti, dlouhé tmavé vlasy a polštářové rty, které se mírně rozevírají, jako by chtěl promluvit, i když nevycházejí žádná slova. Vzduch kolem nás je prosycen vůní slané vody a vzdáleným duněním vln o trup lodi. Ustoupím, ale noha mi uklouzne na mokré palubě a ztratím rovnováhu. Než se stačím zachytit, mořský muž vystřelí rukou a chytí mě za nohu. Jeho sevření je pevné, ale ne bolestivé, a pohybuje se s predátorskou grácií, plazí se ke mně s cílem. Srdce mi závodí, panika mnou cloumá, a tak se oháním rukou, hledám a nacházím jednu z nedalekých uspávacích pistolí, připravená se v případě potřeby bránit. Zastaví se pod mým břichem, jeho pohled je pronikavý a intenzivní. Cítím, jak mi po páteři přebíhá mráz, když si uvědomím, že se na mě dívá jako na čerstvou kořist. V jeho očích, černých jako nejhlubší oceán, se zdá být prvotní hlad, a snažím se udržet dech stabilní. Zvuk vln a vrzání trupu lodi se mísí s rychlým tlukotem mého srdce. „Prosím,“ zašeptám, hlas se mi chvěje. „Jsem tu, abych ti pomohl.“ Nehne se, jeho oči jsou stále upřené na mé, nemrká. Svět se zúží jen na nás dva, bouře venku je vzdálená vzpomínka. Paluba je pod mýma rukama chladnější, vlhkost prosakuje mým oblečením. Noc je tichá, kromě občasného vzdáleného volání mořského ptáka a jemného šplouchání vody o loď. Pohled v jeho očích je znepokojivě rozpoznatelný. Ta myšlenka mi posílá mráz po páteři a snažím se udržet dech stabilní. Tak se na mě dívá Stan, jako by mě vlastnil – jako by mě chtěl ošukat. Jenže místo odporu cítím jen…zvědavost.