Sním o mořských pannách. Není to nijak zvlášť originální pocit – malé holčičky po celém světě říkají přesně totéž. Vím to, protože jsem jednou z nich byla i já, fantazírující o podmořských královstvích a krásných tvorech s jemnými lidskými rysy, které přecházejí v majestátní, pestrobarevné ocasy. V poslední době se však mé sny staly doslovnějšími, než bývaly. A mnohem temnějšími. Více…erotickými. Kloužu mezi bdělostí a astrálem stejně snadno, jako když mrknu z jednoho okamžiku do druhého. V jednu chvíli katalogizuji taxonomie hlubokomořských bezobratlých a v další jsem to já, kdo je v propasti, ponořený. Někdy mi je zima, stovky stop pod hladinou oceánu, kam sluneční světlo nemůže dosáhnout. Jindy mi je ale…tak horko. Tak teplo, že dýchám příliš rychle, jako by mé plíce nasávaly příliš mnoho kyslíku tam, kde by neměl být žádný. Hladký pot, který pokrývá mou pokožku, vytváří bariéru mezi živly, obaluje mě…rozpouští mě. A pokaždé, chladno nebo horko, je tam on. On je predátor a já jeho kořist. Všechno se to odehraje v zlomku vteřiny, a právě když se chystám podlehnout hlubinám…je tam – temná masa vyzařující slabou šumivou záři, takže jen tak tak rozeznám jeho obrysy. Je všude, nahoře i dole, obklopuje mě. Pak ho cítím, samé vlnící se, štíhlé svaly, jak se mohutná délka jeho ocasu vine kolem mého křečovitého těla a stahuje se, drží mě na místě. Nevidím, jak mě líbá, ale mé tělo vibruje, když se vláčné, velitelské rty spojí s mými. V okamžiku, kdy se tak stane, slaná voda v mých plicích zmizí a já vím, že je to jeho vzduch, který mě živí. Nasávám hluboký dech, který je nějak plnější, bohatší, lahodnější než cokoliv, co jsem si kdy dokázala představit. Cítím, jak mi jeho jazyk vklouzne mezi rty, škádlí mě k akci, přemlouvá mě k prozkoumávání. Mé ruce kloužou po hladkém sloupu jeho hrdla, kolem na zadní stranu jeho krku a do temného chuchvalce jeho vlasů, přitahuji ho blíž, když mu líbání oplácím. Potřebuji víc. Jeho jazyk vklouzne hlouběji do mých úst, hladí můj vlastní, než se sklouzne po patře mých úst a po stranách mých zubů. Chutná jako moře, slaně a bohatě. Jeho jazyk olizuje tepnu na bázi mého krku a já se ptám, jestli cítí, jak mi nekontrolovatelně vlaje pryč. Silné prsty se mi ovinou kolem hrdla a zůstanou tam, pevně drží, vyzývají mě, abych se pokusila od něj utéct – nejsem si jistá, že bych to udělala, i kdybych mohla. Vydává další zvuk, něco mezi vrčením a syčením, a pak jsem v pohybu. Stále nevidím a není tam žádný vzduch. Nevidím, jak mě pohybuje, necítím, jak se kolem nás pohybuje voda. Jen mě vtáhne na místo, jako by pro něj nebylo nic snazšího. Cítím drsnou stěnu skály a písku za svými zády, která se odnikud vynoří a otřese mnou při nárazu. Mé nohy jsou stále pevně sevřené a je to jeho ocas, který je roztahuje. Drží mě na místě proti zdi svým ocasem, uvolňuje si ruce, aby se mohly toulat po mém těle. Je to téměř zběsilý průzkum. Jeho ruce kloužou po mých stehnech, a pak mi tlačí nohy ještě dál od sebe, klouže mezi nimi a mé tělo ztuhne, když mi jeho jazyk putuje od bradavky dolů po břiše. Cítím, jak se pohybuje níž, jeho ocas se mi utahuje kolem těla, téměř mě drtí, omezuje mou schopnost dýchat. Poznávám podle hlubokých vibrací, které z něj vycházejí, že se mu líbí mé snažení, má bolest. Vzrušuje ho to a na oplátku jeho temná rozkoš zažehne uvnitř mě něco chtíčného a poddajného – nebezpečnou touhu potěšit. Chci se vzdát, zcela se odevzdat jeho vůli, dovolit tomuto stvoření, aby použilo mé tělo k uspokojení své vlastní chtivosti. Pak jsou jeho ústa na mně, jeho jazyk mě olizuje, škádlí mě lehkým dotykem. Bez varování se mi jeho zuby zaryjí do masa mého stehna, tentokrát silněji, a já bolestí vykřiknu. Bolí to tak moc, že se mi v očích tvoří slzy, ale pak, téměř okamžitě, se dostaví příval rozkoše, když jeho jazyk utiší bolest – nepřirozeně. Olizuje mé jádro, jeho jazyk se noří hluboko, jeho nos se otírá o můj klitoris a já cítím, jak se mi tělo napíná. Bolest je nádherná a já cítím, jak mé tělo reaguje na rozkoš a agónii. Cítím, jak narůstá horko, vinoucí se hluboko uvnitř, a vím, že už to dlouho nevydržím. Ale vím, že to není na mně. Jsem jeho hračka, tělo, se kterým si hraje podle své vůle, a má rozkoš je vedlejší produkt. Vím ve svém nitru, že nebudu uspokojena, dokud nebude on. Mohutný sval jeho ocasu se mi opět utáhne kolem mě, když se přesouvá, zvedá se nade mě. Pak mi jeho penis klouže mezi stehny, tře se o mě, ale nevstupuje do mě. Sténá, když se tlačí mezi mé nohy, potahuje se mým vzrušením. Sténám v odpovědi, chci ho uvnitř, potřebuji ho cítit. Pokračuje v škádlení, tlačí se proti mně, ale neproniká, a já cítím, jak se stávám ještě mokřejší. Nevím, co je na tomto stvoření, ale vím, že ho potřebuji uvnitř, aby mě naplnil, natáhl, doplnil. Pokračuje v tření proti mně a já cítím, jak se mi tělo napíná. Cítím, jak mi proti mně pulzuje a vím, že je to jen otázka času. Pak cítím, jak se do mě tlačí, a— „Phoebe? Phoebe!“ Probudím se, omámená a zmatená na podlaze mé koupelny. Zamrkám a zjistím, že se dívám do ustarané tváře mé spolubydlící a zasténám. „Phoebe? Jsi v pořádku? Slyšela jsem hluk a našla otevřené dveře.“ Podívá se na vodu, která mi teče po obličeji, a zasměje se. Zavrtím hlavou, tváře mi hoří rozpaky, když se podívám dolů a prohlédnu si své nahé tělo, jistá si, že tam budou nějaké fyzické důkazy o všem, co jsem právě zažila. Stále jsem cítila jeho rty na mých, trýznivou blaženost jeho kousnutí, lákavé natažení, když mě můj záhadný mořský muž začal brát – nebyla bych překvapena, kdybych se probudila s rukama zabořenýma mezi stehny. Nebylo by to poprvé. Ale ne, kromě tmavého rumělky na mé olivové pleti a korálkových špiček mých bradavek, tam nebyla žádná stopa po mém mořském muži. Jak vždycky dělal, stáhl se zpět do hlubin mých snů. Leah vypne sprchu a pomůže mi na nohy. „Myslím, že jsem omdlela,“ zamumlám a cítím se hloupě. Byla jsem tak zabraná do své nejnovější fantazie, že jsem musela uklouznout a omráčit se. Má spolubydlící mi přitiskne hřbet ruky na čelo a bručí jako správná doktorka-v-přípravě. „Doufám, že na tebe něco neleze. To by ti opravdu zkazilo výlet.“ „Výlet?“ zeptám se, mé myšlenky jsou stále zamlžené vzpomínkami na tesáky, které mi propichují stehna…tak blízko mému středu…dělají mě žhavější…mokřejší— Leah mi zamává rukou před obličejem, čímž mě znovu vrací do přítomnosti. „Ehm, Země volá Phoebe? Co tím myslíš ‚jaký výlet‘?“ Zamračí se, „Snad ten, na který jsi čekala celou svou akademickou kariéru? Ten, na kterém plánuješ založit svou diplomovou práci?“ Mé ramena se okamžitě napnou, když si vzpomenu. Jak jsem mohla zapomenout, byť jen na chvíli, nevím. „Správně. Jižní Pacifik,“ povzdechnu si, můj žaludek se teď svírá z úplně jiného důvodu. „Sakra jo, Jižní Pacifik!“ Leah zajásá, „Radši se dej dohromady, holka. Musíš najít mořské panny!“ Za boží milosti. Je to výzkumná příležitost života, poslední naděje, která zlomí kariéru půl tuctu akademiků…a já jsem jeden z nich. Máme na mysli pouze jeden cíl: Najít definitivní důkaz o existenci inteligentního podvodního druhu, a tím předefinovat evoluční strom lidstva. Nic velkého. Zbytek mého života začíná zítra ráno…a já ještě nejsem ani sbalená.