Mořská bytost je velkolepější a děsivější, než jsem si kdy představovala. Jeho kůže se třpytí v záři blesků, šupiny odrážejí každý záblesk. Zuřivě sebou škube, oči má rozšířené strachem a zuřivostí. „Stane, počkej!“ křičím a snažím se jít dopředu, ale paluba se naklání a sráží mě zpět. „Nemůžeme jen tak…“ Stan mě ignoruje, jeho oči jsou upřené na kořist. Posádka se snaží zajistit síť, jejich tváře září triumfem. Mořská bytost udeří ocasem o palubu a do vzduchu vystříkne sprška mořské vody. „Zajistěte síť! Nenechte ho uniknout!“ řve Stan, jeho hlas je sotva slyšet přes kakofonii. Posádka se pere se sítí, jejich pohyby jsou zoufalým tancem. Prodírám se dopředu, oči upřené na mořskou bytost. V jeho pohledu je inteligence, jiskra něčeho, co přesahuje pouhý zvířecí instinkt. Není to jen tvor; je to cítící bytost. „Stane, prosím! Nemůžeme to udělat!“ prosím a chytám ho za ruku. Stan mě setřese, jeho tvář je maskou odhodlání. „Píše se tu historie, Phoebe. Nic nás nezastaví.“ Otočím se zpět k mořské bytosti, srdce mi puká při pohledu na jeho boj. Setkává se s mým pohledem a na okamžik všechno ostatní zmizí – bouře, posádka, Stanovy ambice. Jsme tu jen my a tíha toho, co se děje, na mě dopadá. „Nechte ho jít,“ šeptám, ale můj hlas se ztrácí v bouři. Stanův hlas prořízne chaos. „Máme ho! Přiveďte ho!“ Posádka se namáhá, síť se přibližuje k lodi. Bezmocně sleduji, jak boj mořské bytosti slábne, síla vysávána neúprosnou bouří a železným sevřením sítě. Když je mořská bytost vytažena na palubu, jeho tělo dopadne s nechutnou ranou na palubu. Posádka jásá, ale já jen zírám, srdce mám těžké hrůzou. Tak to nemělo být. Mořská bytost z mých snů leží přede mnou, zajatá a zlomená. Co jsme to udělali? Snažím se potlačit ten odporný pocit, který mi svírá žaludek, zatímco Stan dál rozdává rozkazy. „Martine, připrav nádrž! Wille, chci, abys to všechno nahrával!“ Otočí se a ukáže na mě: „Phoebe, přines sedativa.“ Nehýbu se. „Teď!“ Moje intuice křičí, že nic z toho není v pořádku, ale nedokážu přesně říct proč. Nebo proč jsem si tak jistá, že tenhle tvor je tou nejnebezpečnější věcí na téhle lodi, nebezpečnější než jakýkoli žralok, kterého jsme mohli vylovit… určitě větší hrozba než Stan. Potápěči se snaží dostat mořskou bytost do připravené vodní nádrže, jeho ocas sebou škube se zbytky sil. Zuřivost bouře je vzdálený zvuk v pozadí, když se soustředím na úkol. Popadnu sedativa, ruce se mi třesou, když vbodnu jehlu do jeho ocasu. Když jehla propíchne šupiny, sebou škubne a jeden z ostnů lemujících hřeben jeho ocasu mi řízne do kůže. Trhnu sebou, pak ztuhnu, když v šoku sleduji, jak ocas absorbuje moji krev, rudá tekutina mizí v duhových červených a černých šupinách. Oči mořské bytosti se upnou na moje, jeho pohled změkne pod vlivem sedativ. Pohne ocasem a pokusí se ho obtočit kolem mě, stejně jako v mých snech. Na okamžik jsem strnulá, dech se mi zasekává v hrdle. „Phoebe, odstup!“ Stanův hlas zlomí kouzlo. Odtrhne mě od nádrže a zvýší dávku sedativ. Mořská bytost ochabne, jeho mocné tělo znehybní. Nevysvětlitelný smutek a vina se mi přelijí přes srdce a smísí se s bolestí z mého řezu. Přistoupím blíž a pozorně si mořskou bytost prohlédnu. Jeho dlouhé vlasy, zamotané jako mořské řasy, rámují tvář s pohlednými, vytesanými rysy. Jeho horní část těla se podobá tělu dospělého muže, svalnatá a vyrýsovaná. Mé oči sklouznou dolů k jeho spodní části těla, šupiny se lesknou i v občasné tmě. Pod šupinami je zřetelná boule, která mi pošle mráz poznání do těla a až příliš mi připomíná smíšenou hrůzu a přitažlivost mých snů. Popadnu baterku, paprsek prořízne tlumené světlo v laboratoři. Když na mořskou bytost posvítím, náhle se pohne. Zvedne hlavu a otevře oči. Jsou černé jako smůla, jako dvě bezedné propasti. Pouhá hloubka jeho pohledu mi okamžitě vlije strach do žil. Je to pohled predátora, instinktivní a prvotní, který se upne na mě jako na svou vyvolenou kořist. Zakopávám dozadu, srdce mi buší v hrudi. Oči mořské bytosti sledují každý můj pohyb, nemrkají a jsou intenzivní. Není pochyb o inteligenci za nimi, ale je to inteligence propletená s něčím cizím a nebezpečným, s povahou, kterou ani nedokážu pochopit. „Phoebe, odstup od nádrže,“ přikazuje Stan, jeho tón je drsný a neústupný. Už se ke mně otáčí zády a soustředí se na zajištění tvora. „Musíme se ujistit, že je plně sedovaný, než ho budeme moci studovat.“ S obtížemi polknu, tíha situace na mě doléhá. Tohle není jen vědecký objev; je to živá, dýchající bytost s myšlenkami a emocemi. Moje sny vždy naznačovaly spojení mezi námi, ale teď, když stojím před ním, to cítím intenzivněji než kdy jindy. „Stane, musíme být opatrní,“ říkám, můj hlas se chvěje. „Je v něm víc, než si uvědomuješ…“ Stan se na mě frustrovaně podívá. „Jsme vědci, zlato. Naším úkolem je studovat a chápat, ne vcítit se.“ Vím, že má pravdu, ale to nezmírňuje zmatek uvnitř mě. Oči mořské bytosti jsou stále upřené na mě, v jejich hlubinách se skrývá tiché varování. Udělám krok blíž, navzdory Stanovým požadavkům. Na jeho pohledu je něco, uznání, které táhne za mou duši. „Phoebe, ne!“ Stanův hlas je ostrý, ale už je pozdě. Ocas mořské bytosti sebou škubne, malý pohyb, kterého si ostatní nevšimnou. Ale já to vidím a vím, že si je stále vědom, stále při vědomí. Srdce mě bolí vědomím, že je držen proti své vůli, a nemůžu se zbavit pocitu, že děláme strašlivou chybu. Jak se nakláním blíž, pohled mořské bytosti opět změkne, dravost mizí. Pomalu zamrká, gesto, které působí téměř jako tichá komunikace. Položím ruku na sklo, prsty se mi třesou. Na krátký okamžik bych přísahala, že chápe. Existuje pouto, nevyslovené spojení, které se vymyká vysvětlení. Stanova ruka mi přistane na rameni a stáhne mě zpět. „Máme práci, zlato. Nenech se svými emocemi zatemnit úsudek.“ Neochotně přikývnu, ale mé oči mořskou bytost nikdy neopustí. Jak sedativa plně zaberou, jeho nekonečné oči se zavřou a jeho tělo se úplně uvolní. Najednou moře ztichne, bouře se rozplyne. Kolem mě posádka jásá, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jsme právě udělali strašlivou, strašlivou chybu.