Ten pocit je matoucí – volný pád, vzduch nám sviští kolem, když se řítíme z útesu dolů k oceánu. Moje mysl křičí, ale nemůžu se pohnout. Moje tělo je zamčené v tomto strnulém stavu, neschopné reagovat na vlnu strachu, která mě ovládá. Chci křičet, panikařit, ale Wakeovy rty na mých mě drží při zemi. Jeho polibek – jeho dech – mi plní plíce a s trhnutím si uvědomuji, že mi dává kyslík, udržuje mě n