„Zajistěte nádrž!“ křičí Stan a já sleduji, jak tým začíná upevňovat vodotěsné těsnění přes horní část nádrže. Biobox je navržen tak, aby udržoval teplotu vody uvnitř a udržoval stabilní prostředí pro zajatý exemplář. Také by se měl používat pouze k zadržování tvorů, kteří dýchají výhradně pod vodou. Chytám Stana za paži. „Co to děláš? Nemůžeš ho držet v tak malé zadržovací nádobě. Nevíme, kolik kyslíku potřebuje k dýchání.“ Stanův pohled klesá tam, kde svírám jeho paži. Vyrve ji a otočí se ke mně s povýšeným pohledem. „Ta věc žije na dně oceánu. Myslím, že zvládne pár dní v záchytné nádrži.“ Dívá se na mě shora svým mírně křivým nosem, jasně si myslí, že je rošťácký a tvrdý, ale jen mě to nutí narovnat mu ten jeho čmuchák. „Nemáme žádný důvod věřit, že je to pravda. Ať tak či onak, ta nádrž je naprosto nevhodná a ty to víš,“ odseknu. Biobox je v pořádku pro rychlé zachycení živého exempláře, ale nikdy nebyl navržen pro dlouhodobé použití, zvláště ne pro tvora tak velkého jako ten mořský muž. Snadno deset stop dlouhý od špičky k ocasu, je téměř nacpaný do malé nádrže, jeho dlouhý serpentinový ocas se vine podél vnější stěny. Prozatím to stačí, dokud je neschopný, ale jakmile se probudí, máme potíže. Je divoký a zuřivý a něco mi říká, že se mu nebude líbit, že je uvězněn. Musíme zajistit, aby tento přechod proběhl co nejhladčeji. Napadá mě myšlenka. „Tato loď má zabudovanou nádrž, celou z akrylu. Můžeme ho tam přemístit k pozorování.“ Do této chvíle se posádka zpomalila až k zastavení a sleduje naši hádku, i když obloha bičuje palubu větrem a dešťovými kapkami ve tvaru kulky. Zahlédnu Willa, jeho pohled přeskakuje mezi námi, jeho prst se vznáší nad tlačítkem, které spustí víko bioboxu. S tíživým pocitem si uvědomuji, že Will čeká, jak dopadne náš rozhovor, než splní Stanův rozkaz. Posádka zastavila přípravy, protože ví, že mám pravdu, a Stan si toho určitě všimne a bude to nenávidět. Stan se otočí a všimne si posádky v pohotovostním režimu, která záměrně nedělá to, co jim bylo řečeno. „Všichni zpátky do zasrané práce!“ zavrčí a posádka se vrátí k práci a svědomitě plní své úkoly jako ti hodní malí vojáčci, do kterých je Stan v posledním semestru zastrašoval. „A ty,“ zavrčí a popadne mě za paži tak silně, že mi tam zůstanou stopy, „ty pojď se mnou.“ Nedá mi na vybranou, táhne mě za sebou, prakticky mě vláčí po schodech a chodbou posetou sutí. Vzpírám se jeho železnému sevření a snažím se vytrhnout paži. „Stane, pusť mě!“ Stan se otočí a táhne mě, dokud nejsou naše tváře dost blízko na to, aby se naše nosy dotýkaly. Zblízka vidím žíly vystupující na jeho spáncích a kolem očí. Zajímalo by mě, na čem Stan jede a kolik z toho přispívá k jeho hroznému chování. „Kdybych byl tebou, zavřel bych tu svou žhavou pusinku, než se vyhrabeš do ještě hlubší zasrané díry, než v jaké už jsi, drahoušku,“ vyhrožuje. „Stane—“ Mé protesty jsou přerušeny, když Stan prudce otevře dveře do své kajuty a hodí mě dovnitř. Klopýtám přes překážkovou dráhu předmětů pokrývajících jeho podlahu a rychle – absurdně – se ptám, jestli je ten nepořádek dílem bouře, nebo prostě Stanův obvyklý stav bytí. Dává smysl, že by žil v prostředí tak špinavém jako jeho duše. „Zbláznil ses?“ odseknu, když se zachytím konce jeho palandy a zvednu se, abych se mu postavila. „Jsem v pořádku jako rybička, holčičko. Ty jsi ta, která zapomněla na své místo na této lodi,“ Stan máchne rukou a chytí mě za bradu, čímž mi zakloní hlavu, dokud se mu nedívám přímo do jeho kalných modrých očí. „Tady venku platí, co řeknu já. Nikdy, nikdy mě nezpochybňuj před mou posádkou.“ Vydám pohrdavé odfrknutí. „Nejsi žádný kapitán a tohle není posádka. Jsou to tvoji studenti. Jsem tvůj student,“ zdůrazňuji a strkám do něj. „A nebudeme na moři navždy. Univerzita se o tom dozví, profesore.“ Jeho oči se překvapeně rozšíří nad mou vzdorností, pak se zúží. „Co hodláš udělat? Nechat mě vyhodit? Když jsem jediný, kdo ti dovolí žít si svou malou fantazii o pronásledování mořských panen?“ S těžkostí polknu a zaťnu ruce v pěst. „Všichni jsme tu kvůli stejné věci.“ „Ne, lásko, to je to, co malé holčičky jako ty nechápou, vždycky se drží za patami větších mužů. Beze mě neexistuje žádná expedice. Neexistuje žádný objev. Pokud řeknu slovo, ta věc tam venku nikdy neexistovala. Rozumíš mi?“ Zalapám po dechu, srdce mi buší. „To by sis nedovolil.“ Stan se ušklíbne a znovu mě chytí za bradu. Instinktivně ho chytím za zápěstí, připravená mu utrhnout celou ruku, pokud to bude nutné. Jen se ještě víc usměje. „Přemýšlej o tom, co jsi ochotná ztratit tím, že nebudeš hrát hezky, Phoebe. Tohle je jedinečná příležitost… pro tebe.“ Nechá to doznít a cítí, jak se mi zrychluje puls, než pokračuje: „Jsem uznávaný vědec. Ty jsi nikdo. Pokud na to dojde, univerzita si vybere mě pokaždé. Budeš v nemilosti a já budu na další lodi do Tasmánie, abych si ulovil svůj další velký zlom. A budu to dělat po svém.“ Zaskřípu zuby, rozzuřená Stanovými hrozbami a ještě víc rozzlobená tím, že má pravdu. Akademická sféra je meritokracie a mé slovo by nikdy neobstálo proti slovu vyznamenaného výzkumníka. Proto Will a ostatní snášejí, že se s nimi zachází jako se psy. Proto jsem neustále ignorovala Stanovy dotěrné pohledy a nevhodné, dlouhé doteky. Mám cíle, z nichž nejdůležitější plave v malé nádrži jen o jedno patro výš. Budu zatracená, pokud se mi do cesty postaví takový nástroj jako Stanley Wilcox. Odevzdaná boji další den pustím Stanovo zápěstí a sklopím oči. „Máš pravdu. Omlouvám se, profesore.“ „Tak to se mi líbí,“ vrní Stan, pak se skloní, aby mě políbil. Bojuji s nutkáním trhnout se, když si Stan bere, co chce, jeho ruka na mé tváři se přesouvá na zadní část mé hlavy a drží mě v klidu, zatímco jeho slintající jazyk se zmítá kolem mých úst. Když mě pustí, záblesk feťáka v jeho očích se zmírnil. „Mnohem lepší. Nebylo to tak těžké, že ne, drahoušku?“ Zahryznu se do vnitřní strany rtu a vynutím si tichý úsměv. Stan mě odměnou poplácá po zadku. „Hodná holka. Teď, abychom si to ujasnili, nechci, abys se k té věci nahoře přibližovala sama,“ říká a zamračí se. „Je na ní něco, co se mi nelíbí; mohla by být nebezpečná. Rozumíš mi?“ Poslušně skloním hlavu. „Ano, profesore.“ „Velmi dobře,“ odpoví a otočí se k odchodu. Otevře dveře a zastaví se. „Protože jsi tak vstřícná, co kdybych ti hodil kost, jo? Ukázal ti, že i já můžu hrát hezky. Ve skutečnosti chci s tebou jen hrát hezky, drahoušku.“ Jeho oči ztěžknou, když si mě tak důkladně prohlíží, že to skoro působí jako fyzický dotek. „Řeknu klukům, ať připraví zabudovanou nádrž. Ale pamatuj si, co jsem řekl – žádné chození ven samotné.“ Málem vydechnu úlevou a navzdory sobě se na Stana upřímně usměju. „Děkuji ti, Stane,“ vydechnu. Napne se. „Profesore,“ opravím se. „Děkuji ti, profesore. Slibuji, že se k té nádrži nepřiblížím.“ Je to slib, který dávám snadno, protože moc dobře vím, že ho nikdy nemám v úmyslu dodržet.