*Kdybych měla zemřít předčasnou smrtí, asi bych si mohla vybrat horší místo než dno Tasmanova moře.* Úžina mezi Austrálií a Novým Zélandem, přezdívaná "The Ditch", je jedním z nejrozbouřenějších míst na planetě – tisíce námořních mil nezkrotných oceánských proudů a ještě nepředvídatelnějšího počasí. Je to také místo, kde byla poprvé vědecky zaznamenána píseň opravdové sirény, za boží milosti. Alespoň to je současná teorie. Zvuková nahrávka trvá jen osm sekund, ale melodie je jasná i pro netrénované ucho, a to je přesně to, co to je – melodie. Diskuze ve vědecké komunitě po jejím objevu byla… značná. Většina se však shodne na tom, že frekvence písně je příliš vysoká na to, aby patřila velrybě, příliš pravidelná na to, aby patřila jakémukoli jinému tvoru žijícímu v této oblasti, a že nikdo nikdy nezaznamenal jiný zvuk jako tento tak hluboko pod hladinou moře. Ale já vím, že je to víc než to, píšu, pero se mi zařezává do stránek mého zápisníku, jak se můj rukopis stává horlivým. Zní to šíleně, ale přísahám, že jsem to už někde slyšela. Ne v reálném životě, samozřejmě… ale ve snech. Dech se mi zatají při vzpomínce na šupiny na mé kůži a vůni petrichoru a slaného nálevu. Pak možná ty měsíce probdělých nocí konečně začnou dávat smysl. Pokud se ukáže, že je to všechno pravda, pokud skutečně prokážeme existenci mořských lidí, pak… možná poprvé v životě se budu cítit celá. Vlna zasáhne trawler a pošle loď prudce na jednu stranu, spolu se mnou a čímkoli jiným v mé malé kajutě, co ještě není přibité. "Pro lásku boží…" zamumlám a připravuji se na další nevyhnutelnou srážku. Pokud se nám podaří zůstat v jednom kuse dost dlouho na to, abychom vůbec našli zdroj písně, popudlivě škrábu, než zabouchnu svůj deník, postavím se na nohy a jsem okamžitě vržena zpět na zadek, když se trawler znovu otřese. "Sakra!" Sotva to slovo opustí mé rty, ozve se u mých dveří rázný klepot. Než stačím odpovědět, dveře se pootevřou a v mezeře se objeví hlava mého profesora. "Neublížila sis, cukroušku? Kapitán říká, že jsme narazili na další bouři." Šklebím se, když Stanovy oči skenují mé tělo – nepochybně se ujistí, že jeho kočička je stále v jednom kuse. Ten muž je chodící nechutnost, ale jako vždy se snažím to skrýt. Stan nemá profesionální chování ani v dobrý den, ale Bůh pomáhej ubohému troubovi, který se pokusí napravit jeho chování; na muže, kterému táhne na padesát, dokáže být naprosto malicherný. "Jo, všimla jsem si," zabručím a neochotně přijímám ruku, kterou mi nabízí, aby mi pomohl zpět na nohy. Další úsek rozbouřené vody loď rozhoupe a Stan je tam, tiskne mě k hrudi, "Jejda! Zůstaň stát, cukříku." Jeho hlas zhrubne a bez zaváhání se jeho ruce začnou toulat, kloužou mi z ramen dolů po zádech. Stáhnu se zpět těsně předtím, než se pokusí popadnout mě za zadek. "Myslím, že to přežiju, profesore. I když by se dalo říct, že jsem si na to už zvykla; nemyslím si, že jsme měli hodinu klidné plavby za poslední tři dny." Jeho tvář se zkřiví zklamáním, ale pokračuje dál. "To je život v The Ditch," zasměje se a pak se ke mně o krok přisune, "Říkal jsem ti, když jsme opouštěli břeh, moře není místo pro ženu. Pokud toho bude na tebe moc, přijď mě najít. Nevadilo by mi spolubydlící, pokud chápeš, co tím myslím." Jeho pohled ztěžkne, když jeho šedé oči barvy rybníka sklouznou k mým rtům, "Zvlášť ne tak žhavou, jako jsi ty." V duchu hledám nejdiplomatičtější způsob, jak říct: "Ani náhodou, ty slizký pitomče." Ale když se mi rozevřou rty, vezme to jako pozvánku k našpulení a naklonění se. Zalapám po dechu a zvednu ruce připravené ho odstrčit. V tu chvíli se ozve nejhlasitější zahřmění, jaké jsem kdy slyšela, a rozléhá se po celé lodi. Z výšky se ozývají výkřiky – výzvy, abychom se drželi, jen chvíli předtím, než se večer změní v pekelnou jízdu. Podél chodby se dveře vytrhávají z pantů silou pohybu lodi. Stan mě uvězní u nejbližší zdi a uvězní mě mezi svým tělem a troskami, které kolem nás začínají padat, protože výzkumné zásoby a osobní věci posádky vylétávají z jejich pokojů. "Narazili jsme na bouři!" vydechnu. "To je mi novinka, cukroušku," zamumlá Stan, jeho tón je ostrý ve špatném pokusu zamaskovat strach. "Stane! Profesore Wilcoxi!" Na vrcholu schodů vedoucích na palubu se objeví další student, Will. Je celý promoklý a třese se, ale soudě podle téměř manického lesku v jeho očích, nemyslím si, že je to ze strachu. "Hydrofon… musíte si to přijít poslechnout!" "Hydrofon? Jsi si jistý?" zavolá Stan zpět a Will přikývne a mává na něj, aby si pospíšil. "Jdi do mého pokoje a nehni ani zatraceným svalem, rozumíš mi?" Zdá se, že to je vše, co se týče Stanovy starosti o mě, když běží ke schodům a nechává mě držet se rámu dveří. "Sakra že jo," křičím a rozběhnu se za ním. Pokud hydrofon něco zachytil, nebudu čekat, až to uslyším jako poslední. Až se budou psát historické knihy o tomto dni, nebudu odsunuta do poznámky pod čarou, protože jsem se bála malého hromu a blesku. Dostanu se na vrchol schodů a zastavím se. Dobře, možná je to o něco víc než jen malý hrom a blesk. Před mýma očima se den změní v noc, protože husté bouřkové mraky náhle uhasí slunce, jako by nikdy nebylo. Vítr kvílí, když otevřu dveře kajuty a déšť mi šlehá do obličeje. Paluba je v plném proudu, bouře hází s naší lodí sem a tam jako s dětskou hračkou. Mžourám skrz proudy vody a rozeznávám Stanovu postavu shluklou nad uzlem zařízení pro detekci hlubokomořského života, jeho tvář je osvětlena září obrazovky. Kráčím k němu, mé boty kloužou po mokré palubě. "Profesore! Co jste slyšel?" křičím přes hukot bouře. Stanova hlava trhne nahoru, oči divoké vzrušením. "Zapomeň na hydrofon. Máme toho bastarda na filmu!" Vrazí mi monitor do rukou, jeho úsměv je divoký. Srdce mi buší, když zírám na obrazovku. Silueta je nezaměnitelná. Tvar odpovídá mořskému muži z mých snů, tomu, který mě pronásleduje už měsíce. "Je to stejné místo, kde byla nahrána původní píseň. Nemůže to být ze stejného zdroje… nebo ano?" zamumlám, můj hlas je sotva slyšitelný přes bouři. Můj puls se zrychluje. Mohl by to být opravdu on? Mohl by být mořský muž z mých snů tou samou bytostí, která před pěti lety změnila směr mého života? Stan vyjekne a popadne mě kolem pasu zrovna ve chvíli, kdy oblohu protne blesk a přes příď se převalí obrovská vlna. "Můžeš se ho zeptat, až ho vytáhneme," křičí, jeho oči se lesknou manickou intenzitou. Ztuhnu. "Vytáhnout ho? Ale měli jsme jen pozorovat a sledovat jeho behaviorální vzorce." Stanovo sevření se utahuje, jeho nehty se mi zařezávají do kůže. "Rybočlověk, který mi právě nabídl zasranou Nobelovu cenu na zlatém podnose." Jeho hlas se nese přes bouři a upoutává pozornost posádky. "Nikdo odsud neodejde bez té ryby, rozumíte mi? Naviňte to, vy zasraní mořští vlci! Dokázali jsme to!" S hrůzou sleduji, jak Stan shromažďuje posádku a spouští hlubokomořskou vlečnou síť do temných, vířících vod. Bouře zesiluje, jako by se samotné živly spikly proti nám. Déšť šlehá do stran a pálí mě do obličeje a paluba se nebezpečně naklání s každou vlnou. Posádka se pohybuje s horečnatým odhodláním, jejich výkřiky přehlušuje bouře. Stan stojí u kormidla, štěká rozkazy a jeho oči nikdy nespustí místo, kde se síť noří do propasti. Lodní zařízení sténá pod náporem a síť navíjí něco obrovského. "Vytáhněte je nahoru! Vytáhněte je nahoru!" řve Stan, jeho hlas praská vzrušením. Držím se zábradlí, srdce mi buší v krku, když se síť vynořuje z rozbouřeného moře. Jásot posádky se zvedá nad bouři, jak se síť zvedá výš a nebezpečně se kývá. Dech se mi zatají, když to vidím – ten samý silný, zmítající se ocas z mých snů. Je to on. Našla jsem ho. Možná je to proto, že studuji námořní kryptobiologii na Llewellynově univerzitě, přední světové instituci pro hlubokomořský průzkum.